Víte, že...
Pro čerpání podzemní vody je nutné mít povolení vodoprávního úřadu k odběru vody!
Člověk se sem dostává obtíženě..., cesta z údolí Zanskaru přes Hlavní himálajský hřbet, Indie
červenec 2010
Nevím jak vy, ale mě proste davy turistů trochu vadí. Nemluvě o „cestovkách“, které na víc vodí po horách platící neschopné a nesamostatné „ňoumy“.
Po loňské túře údolím řeky Makhry a výstupu na Stok Kangri jsem cítil, že je nutné ubrat v místech hodně navštěvovanými turisty a hledat více zastrčená místa. Podle mapy tomu mohlo být údolí Zanskaru a přechod Hlavního himálajského hřbetu směrem k řece Lingti Chu ve státe Himachal Pradesh. Předešlá výprava z údolí Nubry do Lehu byla skvělá, nepotkali jsme jediného turistu... Ale jak to bude zde?
1) Ihned po příjezdu do Lehu (z túry z Nubry) jsem hned sehnal odpolední lístky na autobus do Kargilu. Toto je město vzdálené přibližně 220 km zjz. od Lehu ležící na hranici s Pákistánem, odkud se snad půjde dostat dále. Cesta sem není na mapě dlouhá ale v extrémních horských podmínkách po kamení, hlíně, prachu a písku to trvá asi 11 hodin (!!). Při představě, že po naší rozbité D1 a pak D5 z Brna do Berouna (což může být 220 km) člověk jede asi 2 h, je to děs. Ale jsme v Indii, takže je potřeba si vše s patřičným sebezapřením vychutnat.
2) Kargil je celkem odporná páchnoucí díra... ale kde jinde má cestovatel sebrat patřičné zážitky? Sem jsme dorazili tak v 1 h po půlnoci. Hlavním úkolem bylo sehnat levný hotel. Nejbližší vypadal dost uboze a za cenu 1000 Rs. to fakt nešlo. Naštěstí smlouvání na cenu 400 netrvalo dlouho a my se mohli alespoň chvíli vyspat. Ráno jsme z hotelu vypadli asi v 9. Nejprve jsme hledali autobusové nádraží, odkud mohl jet autobus do Padumu (u Zanskaru). Nádraží tady sice je, ale bez jakékoliv nádražní budovy či prodejny lístků. Nakonec jsme někde v davu objevili prodejce, který nám sdělil, že autobus nejnižší kategorie odjíždí za 3,5 h a končí v Suru (tj. ve 1/4 cesty). Ještě před tím jsem se rozhodl z bankomatu vybrat peníze. Bankomat zde byl asi jen jeden. Přišel jsem těsně před otevřením. U vchodu se mačkala větší skupinka Indů, která se ihned po otevření nahrnula do malinké místnůstky toužíce po penězích. V Evropě má každý u bankomatu soukromí a dost si hlídá, aby mu nikdo přes rameno nečetl PIN. Zde je situace jiná: spousta lidí s bankomatem neumí, a tak se vždy najde někdo v chumlu, kdo za ně „naťuká“ heslo a vybere hotovost. Jiní jen udiveně zírají nebo sledují, kdo kolik vybírá. Také předbíhají... Tomu jsme ale udělal rychlý konec. Před předbíhajícího jsem do dveří vrazil ruku... Když vedle sebe uviděl o hlavu vyššího vousatého urostlého Evropana s výhružným pohledem, zařadil se do nově vzniklé fronty. Až jsem byl na řadě, vynutit si nějaké soukromí nešlo, neboť ti, co měli vybráno zůstávali a „očumovali“. Klávesnici jsem zakryl rukou a v rychlosti zadal PIN... to místní ještě neviděli, aby někdo stihl vybrat tak rychle. Autobus jel jen kousek a pomalu, proto jsme zkusili sehnat dopravu privátní. Místo bylo pouze do Suru a stálo jen o trochu více; problém byl, že bylo nutné celé auto naplnit. Takže jsme na střechu terénního vozidla zn. TATA naložili bednu se slepicemi, které se ve vedlejším krámu prodávaly na kila, plynové bomby, krabice s dalším harampádím a nakonec i naše obrovské batohy. Cesta ubíhala příjemně a asi po 3 h. jsme se ocitli na policejním kontrolním stanovišti. Byl krásný den s výhledem na dvě sedmitisícovky Kun a Nun. Stanice byla zajímavá ještě více; závora byla přivázána na provázku s očky, tento vedl do policejního okénka odkud auta pouští. Bohužel se nám nepodařilo nic chytit dál, a tak jsme přespali v místním „hotelu“. Hotel byl označen cedulí - tedy, jednalo se o místnost s hliněnou podlahou, přípravnou polívky a čaje, třemi lavicemi a umaštěným stolem. Za ubytování jsme domluvili jednotnou taxu 20 Rs/os. Spaní na zemi bylo asi nejpohodlnější, akorát jsem se co chvíli budil, abych „ukecal“ nějaký náklaďák.
3) Asi tak v 5 ráno jsme vstali a šli hlídkovat k policejní závoře. Asi po třech hodinách marné námahy a pomalého propadání beznaději, Dana jakoby k narozeninám měla štěstí a přesvědčila auto s místními turisty, aby nás vzali dál. Za peníze samozřejmě... Cesta autem byla v pohodě, hlavně jsme měli naději, že se dostaneme do Padumu v cíleném údolí Zanskaru. Indové byli celkem v pohodě a občas se mi je podařilo přesvědčit, ať alespoň zpomalí auto. Vykloněn z okýnka se fotečky celkem dařily... Průjezd ne příliš vysokým sedlem Pensi La 4400 m n.m. bylo už celkem běžnou záležitostí. Na dalším policejním kontrolním bodě (pravděpodobně vesnička Kushol) probíhala zrovna krojovaná slavnost domorodců. Konečně jsem si mohl vyfotit skutečné Ladačany. Ženské kroje jsou typické plochými čepci táhnoucími se až na záda, které jsou vykládány velkými placatými tyrkysy. V Padumu jsme byli kolem 5. odpoledne; ubytovali jsme se v nejlevnějším hotelu za 200 Rs. Po ubytování jsme navštívili ještě sousední Pipiting, je zde zajímavá „gompa“ a během návratu zašli na večeři a pivo.
4) Po vydatné snídani složené převážně z banánů a manga jsme se vydali po asfaltové silnici za vesnici. Po krátké době jsme „stopnuli“ vojenský náklaďák do vesnice Raru. Pro vojáky jsme byli zajímavá atrakce a určitě více než čtvrt hodiny se s námi fotili. Po obědě v místní „restauraci“ jsme vyrazili po pravém břehu toku řeky Kurgiak. Cesta nejprve prudce stoupala a po asi dvouhodinové „žíznivé“ cestě jsem se dostali mezi zelená políčka místních zemědělců. Po průchodu starobylou vesničkou Nyuru jsme chybně zamířili dál po úbočí svahu, ale nakonec správně sestoupili (necestou) do údolí a přespali u políčka nad řekou.
5) Další den jsme pokračovali proti proudu Tsarapu (stále po pravém břehu) po úzké občasně stržené stezce. Dnešní den byl pro naše soužití (pouze ve dvou s přítelkyní) začal celkem krizově, ale krásná příroda a osamocenost mimo hlavní trasu karavan náladu brzy vylepšila. Pokračovali jsme přes vesničky Ichar, Darlong do Charu. Zde jsme potkali potůček, nabrali vodu a vyprali už dosti špinavé oblečení. Chtěli jsme do kláštera Phuktal... Podle domorodců sem vedou dvě cesty: jedna příjemná a pohodlná, za to delší. Druhá stoupá nad vesnici, pokračuje po vrstevnici a pak lehce klesá po úbočí. Zvolili jsme kratší cestu, byl z ní krásný výhled, ale bohužel zde moc lidí nechodí a velké kusy cesty byly strhané kamennými lavinami. Pro někoho by to mohl být problém, jít po suti rychle se řítící do 300 m hluboké rozvodněné řeky. Na druhou stranu rudě osvětlené skály kolem a nad řekou budily dojem amerického Grand Canyonu. Ale útrapám nebylo konec, naši cestu ukončila rozvodněná říčka, která strhla most. Bez lana v prudké a studené vodě byl další postup nereálný. Stan jsme postavili kousek od řeky a čekali do rána.
6) Přes noc voda výrazně opadla, což jsme očekával. Již během večera jsem prozkoumal další možný postup, který se jevil nadějně asi 100 m proti proudu; boty jsme ale vyzout museli. Do kláštera to potom už bylo sotva 5 minut cesty. Ve výletní restauraci jsme si odložili batohy a vydali se ke klášteru, který jako orlí hnízdo ční nad strmým skalním svahem nad řekou. Jedna ze svatyní je dokonce částečně ukryta v jeskyni. Klášter se pozvolna renovuje a my se mohli alespoň na chvíli kouknout na zručné řezbáře. Jediný mnich, co zde žije, nás pozval na čaj a jakési plněné placičky, toto ale hlad nezahnalo. Po proudu řeky jsme se vydali do osady Purne na oběd. Přešli jsme naštěstí na levý břeh... Původně pohodlná cesta po pravém břehu rychle zmizela v sesutému a neprůchozím úseku. Kolem řeky jsme šli přes Jal a Testu do dědinky Kuru. Už byl večer, a tak jsme se rozhodli sehnat ubytování. Tu mě chytil podivný týpek, že mi ukáže, kde bychom mohli přenocovat. Do dvoupatrového domku se lezlo přes jakýsi tmavý a smradlavý chlívek. Také tvrdil, že umí anglicky. Domluva o financích vypadala tak, že vytáhl pět bankovek a postupně je schovával do kapsy (alespoň vím, že má drobné). Domek byl asi úplně z nejnuznějších, ale to se mi právě líbilo. Na jídlo jsme museli čekat velmi dlouho a za moc nestálo. Spali jsme přímo v kuchyni.
7) Ráno nás domorodci probudili již v 6. Snídani tvořila jakási divná polívka s noky. Zajímavé bylo nakonec nejvíce placení... věděl jsem, že má drobné, tak jsem mu dal 500 a čekal, že mi vrátí na sjednaných 250. Jaké bylo moje překvapení, když mi vrátil jen stovku a pak mával rukama, že to stačí? Než stihl utéci, vytáhl jsem z něho ještě alespoň 50. Šmejd, tímto mě tedy dostal. Počasí nic moc nebylo, tak jsme si dali jen krátký cíl - vesnici Kargyia, kde již 3 roky stojí Čechy vybudovaná škola. Ještě jsme cestou potkali výpravu asi 50 Angličanů včetně tak 200 koní! Děs. V Kargii je tedy jen první stupeň kde i přes rok čeští dobrovolnici vyučují místní děti. Mají zde počítače a elektřinu! Večer jsme s krajany popili rum a zazpívali s kytarou.
8) Ráno nás uvítala modrá obloha, což jasně ukazovalo, že je třeba vyrazit. Cestou jsme se zastavili v táboře pastýřek yaků a za 50 koupili plný ešus sýra (tedy takového jogurtu, ale po přecedění přes šátek z toho sýr byl). Obloha se pomalu zatáhla a začalo poprchat. Cesta nás moc nebavila, hlavně bylo složité brodit rozvodněné řeky. Tentokrát jsme šli po pravém břehu a na rozlehlejší loučce kousek od místních turistů postavili stan. V údolí běhali kozorožci a jednoho z nich se mi po dlouhém nahánění uspokojivě podařilo vyfotit.
9) Ráno jsme vstávali nedlouho po třetí hodině. Cesta k výchozímu tábořišti před sedlem stoupala ještě asi dvě hodiny. Od probouzejícího se campu jsem do sedla Shingo La (5090 m n.m.) stoupali převážně rozměklým sněhem asi 2,5 hodiny. Teď už bylo téměř kompletně zataženo, nebo mlha. Podobně jako nahoru i dolů se šlo v rozměklém sněhu, což se ještě více bořilo. Kolem třinácté hodiny začalo nepříjemně pršet. Žádné pohodlné místo na nocleh jsme nenašli, tak jsme pokračovali až do údolí. Pršelo potom ještě celý večer. U místního pastevce koz jsme vyptali pulitrovku mléka a po večeři šli spát.
10) Ráno jsme vstávali v 5. Cesta do Manali přes městečko Darcha byla daleká a my to chtěli stihnout. Když už je v horách škaredě, tak co tady? Indické Himálaje jsou plné Čechů, dnes jsem si zase na oplátku potkal známého já. Prý sem jezdí často. Ještě asi km před Darchou jsme stopli auto, usmlouvali cenu a těšili se na pořádný oběd. V Daše byla pauza na snídani. Do Keylongu 30km jz. jsme se dostali asi v poledne. Měli jsme štěstí, autobus měl zpoždění, a tak jsme jej chytili. Nyní nás čekala ukrutná cesta do Manali. Loni jsme z Manali do Darchy jeli skoro celý den. Cesta autobusem byla celkem v pohodě, alespoň jsme si mohli prohlídnout cestu, ze které jsme loni pro značný příjem dezinfekce moc neměli. Dokonce i přejezd Rohtlang La (3975 m n.m.) a následný sjezd po úzkých rozblácených polňačkách nebyl tak hrozný. V sedle byly zbytky sněhu, čehož využívali Indové na lyžování. Ono jim 20 m v celku stačí. Do Manali jsme přijeli na večer a z nehezkého města rychle spěchali do vedlejší vesnice Vashist, která je známá horkými prameny. Prameny jsme našli; jednalo se o vybetonované nádržky, ve kterých se tetelili špinaví Indové. Po čitých horách jsme to nezvládli riskovat. Večer jsme měli výbornou večeři; název ale samozřejmě nevím ;o)