Víte, že...
Pro založení rodinného domu jsou nejdůležitějšími znalosti hloubky hladiny podzemní vody v deštivých i suchých měsících, aby bylo možné konstrukci případně dimenzovat proti hydrostatickému tlaku.
Na skok v Mexiku
13.7.-28.7. 1999
Cestovat hodně daleko bylo mým snem od malička. Až konečně letos, v mých 18 letech, se mi tato možnost naskytla. Stačila vlastně maličkost. Přihlásit se do SOČ (středoškolská odborná činnost), vypracovat práci, obhájit ji před několika komisemi a nakonec čekat. Nebyl jsem ostatně sám, kdo tajně doufal. To víte, reprezentovat republiku na mezinárodním vědecko- technickém sympóziu ESI 99 v mexickém Puebla city, to byl sen všech, kteří svoji práci předložili. Ta moje byla v oboru geologie a zabývala se geologickými a paleontologickými lokalitami na jižní Moravě, přesný název: "Průvodce po geologických a paleontologických lokalitách okresu Břeclav se zaměřením na třetihorní lokalitu Mikulov Kienberg". Zvítězil jsem s ní nejen ve školním, ale i okresním a krajském kole a postoupil do celostátního kola v Sokolově. V silné konkurenci jsem zde vybojoval 5. místo. Pro mne už ale v té době bylo důležitější, že jsem byl vybrán do Mexika. Od organizace, která mě nominovala (ASK Brno) jsem dostal dopis s vyrozuměním, že nemají dost finančních prostředků na uhrazení letenek a účastnických poplatků a že každý účastník si má sehnat peníze dle vlastních možností od sponzorů. Podařilo se. Proto bych chtěl poděkovat všem sponzorům (Gymnázium TGM Hustopeče, fa VNT Velké Meziříčí, Školský úřad - p. Kadrnka, Moravské naftové doly a.s., fa Formát Hustopeče, fa MCS Computers Hustopeče, Městský úřad Hustopeče, fa Moravia press, fa Flaga a Český geologický ústav Brno) za podporu a za finanční pomoc, bez níž bych nemohl tuto cestu realizovat.
Moje cesta začala dne 13. 7. přesunem do Prahy na letiště, kde jsme měli s celou výpravou reprezentantů sraz. Když se v 10 hod. a pár minut letadlo odlepilo od pražské letištní plochy, věděl jsem, že mě už na cestě do Mexika nemůže nic zastavit. Následovala dvouhodinová přestávka ve Frankfurtu a poté jsme pokračovali vstříc velkému dobrodružství. Naše cesta letadlem ubíhala velmi pomalu, ač téměř stále se bylo na co dívat. Letěli jsme přes Island, Grónsko, Kanadu, USA a Mexický záliv. V 18 hod. 23 min. mex. času, 7 hod. časový posun, přistálo bezpečně letedlo společnosti Luftansa na letišti v hlavním městě Ciduad de Mexico. Nyní nás čekalo dvouhodinové odbavování a prohlídky a konečně jsme se mohli ubytovat. Zástupci organizátorů nás skutečně na letišti čekali, už jen stačilo dostat se se všemi zavazadly k autobusu. Hned v autobusu, který měl najeto již několik set tisíc kilometrů, jsem zjistil, že Mexičané jsou velice přátelští a milí lidé. Začali jsme navazovat družbu a učili místní nějaká česká slovíčka a věty. Výhodou je, že celá mladá generace umí anglicky, takže nevadilo, že jsme jiných národností a z různých kontinentů, ale mohli jsme se téměř normálně bavit. Trochu byly problémy s ubytováním, ale nakonec jsme zůstali ve čtyřhvězdičkovém, u nás sotva dvou, hotelu Ritz v centru města, kde si za osobu účtovali 13 USD na noc.
Druhý den jsme vyrazili do ulic na obhlídku města. Mexico city je největším městem na světě, žije zde 27 milionů lidí, z toho 7 milionů žebráků, bezdomovců a velice nuzně žijících lidí na perifériích, 7 miliónů psů a jezdí zde více než 4 miliony aut. Rozloha Mexico city je asi jako jihomoravský kraj, nebo 75 x Brno. Zrovna v tuto dobu bylo období dešťů, takže každý den asi hodinu pršelo, klima bylo celkem příjemné a co bylo hlavní ani nebyl ve městě smog. Ač Mexiko leží v subtropickém podnebním pásmu v nadmořské výšce kolem 2000 m, kde se Mexico city rozkládá, není takové horko jak si spusta lidí myslí, ale panuje zde celkem příjemné klima kolem 25°C. Na hlavním náměstí naproti Cortézova vládního paláce stojí velký stožár s velkou mexickou vlajkou, na kterou jsou domorodci velice hrdí. Vždy v pondělí v přesně 6 00 hodin za zvuku fanfár, ozbrojená jednotka vztyčuje novou vlajku. Co se týče automobilové dopravy, předpisy o silničním provozu samozřejmě existují, ale nikdo je moc nerespektuje. Na křižovatce má přednost ten, kdo má větší auto, a byl zde první. Ty větší křižovatky mají sice světelnou signalizaci, ale nebýt příslušníka policie se samopalem, jezdilo by se určitě na červenou. A pokud chodec nedej bože hodlá přejít po přechodě hned na něj auta troubí, že ona jsou větší a mají tudíž přednost. V hlavním městě je také velká kriminalita, atentáty, loupežná přepadení a bombové útoky jsou téměř na denním pořádku. Proto u každého většího obchodu a u každé banky hlídají policisté nebo vojáci. Neprůstřelné vesty, kvéry odjištěny, prsty na spouštích. V Mexico city mají problémy téměř se vším. Z vodovodních kohoutků teče pouze užitková voda, v některých čtvrtích jen několik hodin denně. Pitná voda se musí kupovat na ulicích ve velkých barelech, problémy s odpady, se zásobováním, s potravinami i s elektřinou. V zásuvkách úplně odlišných od těch našich má být napětí 110 V (+ - 30%), takže veškerá elektronika dostává dost silně zabrat. Zajímavostí je, že jedna z nejluxusnějších tříd se jmenuje právě po československém prezidentu Masarykovi a můžete zde nalézt ty nejdažší a nejpřepychovější obchody v celém Mexiku.
V Mexixo city jsme se zdrželi až do 17. 7. a v tomto čase jsme absolvovali exkurzi do Tuly na archeologické vykopávky pyramid. V Tule dříve sídlil indiánský kmen Toltéků, kteří zde postavili několik pyramid a na jedné z nich vztyčili 8 velikých soch tzv. gygantů. Jeden gygant je vysoký něco málo přes 4 m a je vytesán z lávy nebo dalších sopečných hornin.
Dne 17. 7. jsme sbalili zavazadla a čekali na autobus, který přijel s téměř dvouhodinovým zpožděním, který nás posléze přepravil do "malinkého" města Ciduad de Puebla, které mělo již jenom 2 miliony lidí a kde se konalo již zmíněné sympózium. Město bylo asi měsíc po šestistipňovém zemětřesení, ale místní domorodce to moc z míry nevyvedlo. Spadlo pouze několik domků a dva kostely, z více než devadesáti. V Mexiku jakékoliv služby moc nefungují. To že má autobus zpoždění kolem hodiny je stále v relaci a pokud chcete, aby vám někdo něco zařídil, úředník vám odpoví "maňána", což znamená ve španělštině zítra, ale v Mexiku je významů více: zítra, pozítří nebo kdykoliv potom.
Další den byl vyhrazen instalaci projektů v kongresovém paláci (Centro de convenciones), kde v následujících dnech každý účastník měl seznámit veřejnost se svojí prací, projektem, či vynálezem. Účastníků zde bylo asi na pět set z více než 25 zemí. Českou republiku zastupovaly tři organizace a dohromady nás bylo kolem 40. Nás z ASK bylo 15, z toho 8 účastníků a 7 dozorů, já jsem byl zrovna ten plonkovní, ale vůbec mi to nevadilo.
Další den bylo slavnostní zahájení, kterého se zúčastnili organizátoři, vysoce postavení lidé z města Puebla a samozřejmě my účastníci. Celé odpoledne bylo sympózium, což znamená neustále mluvit anglicky nebo španělsky, jak kdo umí a seznamovat návštěvníky se svojí prací. Návštěvníci si s vámi pohovoří, vyfotí si vás, tedy alespoň mě si každý fotil, a jdou k další expozici. Samotná tradice sympózií ESI trvá již 14 let. Letos byl v Mexiku 7. ročník. Zajímavostí je i to, že ESI se konalo i u nás, a to v roce 1993 v Českém Krumlově.
Dne 20. července byl naplánován výlet do Choluly, kde stojí nejrozlehlejší pyramida na světě. Tato pyramida má základnu delší než 500 m, je zarostlá trávou a stromy a na jejím vrcholku postalili v dávných dobách španělští misionáři klášter. Odpoledne bylo opět sympózium (EXPO) a večer kulturní program, který se skládal z krátkých vystoupení jednotlivých zemí. Když na pódium vystoupila patnáctičlenná skupinka krojovaných tanečníků z České republiky, nezůstalo vystoupení bez ohlasu.
Ve středu byla na programu exkurze do továrny Volkswagenu a není zajímavastí fakt, že většina aut v Mexiku je právě z této továrny. Samotné tolik proslulé zelené taxíky z Mexiko city jsou všechno staří "brouci", které vznikly díky tisícům šikovných mexických rukou. Odpoledne bylo opět EXPO, večer v Cholule rytuální tance indiánů, kterých jsem se bohužel nezúčastnil, protože jsem plánoval a připravoval velkou akci na druhý den.
Ve čtvrtek dne 22. července jsme uspořádali tajnou výpravu s výstupem na sopku Popocatépetl. Vstali jsme ráno o dvě hodiny dříve než obvykle, rychle do sebe naházeli hotelovou snídani a v 7. 15 jsme vyrazili dvěma taxíky do centra města. Byla nás malá mezinárodní expedice čítající deset lidí, z toho pět z ČR. V centru jsme zastavili malý mikrobus a řidiče se zeptali, zda nás zaveze na Popocatépetl. Řidič souhlasil a my se vydali zvesela vzůru na vulkán. Vulkán se přibližoval velmi pomalu, neboť Puebla city je od něj vydáleno asi 40 km. Řidič se ještě několikrát zeptal na cestu a za chvíli jsme již stoupali po prašné cestě vzhůru. Když přišlo mírnější stoupání tak starý Volkswagen jen zaskučel a kopeček vyjel. Ale zanedlouho jsme minuli poslední domky malinké vesničky a vydali se cestou do polí. Cestu, nebo to, po čem jezdila auta, lemovala políčka kukuřice, sem tam nějaký strom. Když jsme urazili náročných 500 m, narazili jsme na problém a to že auto s naším nákladem nemohlo po této cestě vyjet. Tak jsme vyskákali z auta a do kopečka ho vytlačili. Podobné problémy se opakovaly častěji nakonec jsme nechali v autě jen řidiče a baťohy a pomalu se plazili za autem. To, co jsem před chvílí nazýval jako cestu, se rázem změnilo na vyschlé koryto řeky s vymletými děrami, které byly jen zaházeny větvemi. Do jedné z děr náš mikrobus zapadl a my jsme jej museli páčit ven. Za chvíli se nám to podařilo a on se opět šnečím tempem začal drápat vzhůru. Za chvíli nastal další problém: cesta nebyla již v jednom úseku sjízdná, proto nastoupila rota cestářů a klacky jsme cestu upravovali. Nakonec, když jsme páčili auto z další díry, jsme spozorovali, že se k nám blíží terénní náklaďák. Španělsky jsem se ho zeptal, jestli by nás vzal na korbu. Chlapík, který seděl u volantu byl velice rád, když slyšel svoji mateřštinu od bělochů, tak nás nabral. Veškeří domorodci jsou rádi, když slyší svoji mateřštinu a hned jsou také ochotnější, než když přijde nějaký anglicky mluvící "gríngo". Náš Volkswagen zatím satečně supěl vzhůru. Když jsme již potřetí slézali z korby páčit naše vozidlo z díry, rozhodli jsme se, že mikrobus pošleme dolů a že se vzhůru dopravíme sami. Řidič mikrobusu, celkem milý chlap, po nás požadoval strašné sumy peněz, nakonec dostal 350 pesos (což je asi 38 USD) a mohl být rád. Mimochodem výstupem nahoru si mikrobusař zničil převodovku, téměř uvařil motor, ulomil výfuk a auto se mu málem rozsypalo a to nás odvezl jen kamsi do divočiny. Mexičané o svoje auta moc nedbají, když něco upadne, tak to upadlo, bylo-li to něco důležitého nahradí se to něčím jiným. A s autem se jezdí do té doby dokud drží pohromadě, jakmile ne odstaví se a pořídí nové. Autem, které jsme stopnuli již dříve, jsme vystoupali ještě 3 km, načež jsme se rozloučili a odbočili doleva. Chlapík na nás ještě volal, že je to jen 2 hodiny. (To jsme nevěděli, že 2 hodiny je to autem.) Kurážně jsme se vydali vzhůru, přebrodili 3 říčky a když jsme už asi 3 hodiny bloudili v pralese, po kopcích, bez mapy, bez kompasu, narazili jsme na opuštěnou chatrč a něco jako frekventovanější cestu. Už dávno jsme odhlasovali, že se vydáme dolů do údolí, že to nemá cenu, ale nenašli jsme vhodnou cestu, proto jsme šli dál. Rozhodnuti pro návrat jsme sestoupili do malé chatové osady. "Héj ombré", volali jsme nadšeně, když jsme viděli živého člověka. Ten se nabídl, že nás za sto pesos vyveze do Paso de Cortéz (Cortézova sedla, asi 3700 m.n.m.), nadšeně jsme přijali. Nyní jsme jeli po cestě, kterou jsme si nemohli vynachválit ani jsme nemuseli tlačit. Po dvacetiminutovém výstupu jsme se skutečně dostali do Cortézova sedla a po levici uviděli Popocatépetl. Všichni jsme vyskákali z mikrobusu a začali jsme fotit. Autem jsme dojeli ještě kousek výš až k drátům, za které se nesmělo, protože sopka byla zrovna aktivní. Ani za 50 dolarů to nešlo vzhůru. Chvíli jsme se domnlouvali, že tu 3 lidi zůstaneme. Byli jsme rozhodnuti tu přečkat do noci a v noci se vydat pod sopku, ale nakonec z toho sešlo. Do Puebla city jsme se dostali o půl deváté večer a ještě jsme stihli i slavnostní závěr sympózia, protože autobusy, které měly jet v 20 00, měly standartní zpoždění.
V pátek byla na programu cesta zpět do Mexika a demontáž stánků. Také jsem si v místní tržnici koupil na památku sombréro a poncho.
V sobotu jsme všichni účastníci jeli do světoznámého aztéckého střediska Teotihuacanu. Hned na úvod nás přivítala skupinka indiánů v národních kostýmech a po jejich krátkém vystoupení jsme pokračovali zhlédnout pyramidy. Teotihuacan je známý pro svoje dvě hlavní pyramidy; pyramidu boha slunce a měsíce. Celý komplex je lemován řadou nízkých kultovních chrámů. Při výstupu na pyramidu si člověk připadá strašně nepatrný a velmi se obdivuje dovednosti a námaze starověkých indiánských dělníků. Někdo může namítnout, že i v Egyptě jsou pyramidy, ale tam je jich jen několik, ale v Mexiku každý malý tvarovaný vrcholek je pyramida nebo jiná stavba, kterou pohltila vegetace. Mexická vláda nejen, že nemá dostatek finančních prostředků na záchranu všech, ale ani tolik kvalifikovaných lidí, kteří by mohli provádět archeologické vykopávky.
V příštím dnu jsme celá výprva v rámci ESI šli do antropologického muzea v hlavním městě, kde jsou vystaveny ty největší skvosty, které se podařily archeologům nalézt. V tomto muzeu je vystaven i světoznámý kamenný aztécký kalendář. Na večer pro nás organizátoři připravili party, na které jsme se rozloučili se svými kamarády, nejen s místními, ale i z jiných zemí.
26. 7. se téměř celá naše výprava vydala do přímořského letoviska - Acapulca. Již předem jsme si zakoupili jízdenky v autobuse první třídy, takže jsme se bez problémů usadili a mohli jsme jet, samozřejmě s obvyklým zpožděním. Po pětihodinové jízdě nádhernými horami, kaňony a soutěskami jsme se dotali až k Acapulcu. Acapulco je moderní město žijící pouze z peněz rekreantů. Největší šok jsme utrpěli, když jsme vystoupovali z klimatizovaného autobusu a ihned u dveří nás polil horký pot, protože v autobuse mohlo být kolem 20° a venku ve stínu bylo více než 40°. V Acapulku jsme se rekreovali další dva dny a 28. 7. jsme se vydali na zpáteční cestu nejen do Mex. D.F., ale i domů. V Mexiko city jsme ještě navštívili českou ambasádu. Malý problém nastal, když jsme jeli taxíky z ambasády na letiště a to takový, že jeden z vedoucích naší výpravy zapomněl moji kytaru v autě, které okamžitě odjelo. Byl jsem velice nešťasný pro ztrátu své kytary, ale doma asi za týden jsem se dozvěděl, že taxikář byl poctivý, že kytaru vrátil na naši ambasádu a ta si jen prodloužila pobyt.
Z Mexico city jsme vyletěli něco málo po dvacáté hodině a konečně příští den v pět večer jsme byli v Praze.