Víte, že...

Praskliny ve zdivu vznikají nejčastěji vlivem nerovnoměrného sedání konstrukce a dotvarování základů v základových poměrech, které nebyly posuzovány odborných geotechnikem!

Křížem, krážem, Íránem 1.5.-20.5.2008

květen 2008

Naše cesta započala v Brně v 7:30 odjezdem autobusem společnosti Tourbus do Vídně na letiště. Tam jsme dorazili asi v 10 hodin a vzhledem k tomu, že naše letadlo odlítalo až v 16:30, věnovali se konzumaci piva (v Íránu je přece jen alkoholová prohibice). Do letadla jsme se dostali bez problémů a pokračovali pohodovým letem se společností Emirates přes Dubaj do Teheránu (IKA).

Na letišti v Teheránu, IKA jsme byli asi ve 3 hodiny ráno místního času. V letadle jsme se moc nevyspali, a tak jsme měli v plánu, prodloužit si noc na lavici na letišti. Toto se nám nepodařilo, neboť jsme byli nuceni nechat se odbavit. Íránci to strašně zdržovali... i samotní celníci z toho byli poněkud nešťastní. Ale alespoň jsme prošli bez problémů. Následovala další prohlídka pasů a prohlídka batohů pod rentgenem. Místním prohledávali jejich zavazadla, ale s pasem z České republiky si nás nevšímali. Hned na letišti jsme vyměnili 600 USD na místní Rialy (5 700 000 R). Konečně milionářem :). Navštívili jsme WC, kde se v napáječce dala nabrat voda (po pivu na letišti a v letadlech jsme byli trochu žízniví). Před odbavovací halou jsme chytili taxi, který nás za ukrutných 250 000 odvezl na západní autobusový terminál. Dle neoficiálních informací měl benzin až 12x zdražit (z původních 2 Kč/litr) a potom by taková cena byla relativně adekvátní... Na terminálu jsme po krátkém bloudění a hledání našli okénko, kde prodávali lístky směrem k horám Alam Kooh v pohoří Elborz.

Výstup na Alam Kooh

Ráno pěkně pršelo a další výprava do hor vypadala bledě. Potom se vyjasnilo a nám se za tu dobu alespoň podařilo sbalit. Po chvíli začalo opět a trvale mrholit, tak jsme se rozhodli pro cestu do civilizace a transport na Damavand (nejvyšší hora Íránu). Kousek pod vesnicí nás nabral jeden místňák, který mi chvíli zastavil u turistické báze, abychom se mohli odhlásit. V kanceláři bylo úplně jiné osazenstvo a naprosto netušili, kde by nějaká návštěvní kniha mohla být :o) Napsal jsem tedy pár slov, že jsme v pořádku na kus papíru a pospíchal k čekajícímu autu. Chlapík nás odvezl do většího městečka, odkud jsme se autem (možná to bylo taxi) přemístili do Marzan Abad (62 000 R). Zde jsme byli přesvědčeni, ať do Teheránu jedeme taxíkem, který za chvíli bude odjíždět. Platilo se předem 6 Khomeiní (60 000 R)/os. Odjeli jsme, ale řidič byl naprosto neochotný kdekoliv zastavit na focení. Alespoň zastavil na oběd. Za 2 Kh. jsme se každý výborně najedli chleba (placka) se sýrem. Taxi nás nakonec ani neodvezl do Teheránu, ale jen do Karaje asi 30 km od Teheránu. Cesta byla opravdu zajímavá, šílenějšího chlapa za volantem jsem ještě neviděl. Předjížděl beze strachu do nepřehledných zatáček a jediné co udělal pro bezpečnost, tak vždy zatroubil (oni raději než by dali přednost v jízdě, tak troubí). Zde se nás naštěstí ujal jeden velmi slušně oděný mladík a s jeho pomocí jsme se dostali na západní autobusový terminál v Teheránu. Dokonce po nás ani nechtěl žádné peníze a domluvil nám odvoz na východní terminál. Cesta přes celé město, která byla plná troubení a prodírání se mezi auty a chodci nás vyšla na 6 Kh. Když jsme chtěli v cíli zaplatit, stařík nejprve dvakrát odmítl peníze přijmout, jak je u nich zvykem, přijal až na potřetí. U terminálu se na nás sesypali taxikáři, ale utekli jsme jim a po chvíli domluvili, jak na Damavand (hlavně nám náš zachránce z Karaje napsal v perštině několik vět, abychom se lépe domluvili). Cestovali jsme do malého města – Poluru. Cesta byla dlouhá a my měli hlad a žízeň. V sedle, kde začínala cesta klesat do údolí k Damavandu lidé poděkovali Alláhovi za šťastné překonání „nebezpečné“ cesty; asistent řidiče vybral pár drobných bankovek po autobuse a vhodil je do všudypřítomné venkovní modlitební pokladničky. Na jídlo autobus zastavil kousek nad Polurem (to jsme ještě nevěděli, že jsme téměř na místě) a vydatně jsme se najedli. Autobus nás vysadil u sochy horolezce, která ukazuje směrem k vrcholu. V malém obchůdku jsme nakoupili nějaké zásoby a hlavně asi kilo pistácií, které jsme pak celý večer pojídali. Ke stezce stoupající k Damavandu jsme se nechali za úplatu odvést domorodcem, který nám zdarma sehnal benzin do vařiče. Po cestičce jsme se vydali vzhůru do kopce a doufali, že nás neodchytí a my nepřijdeme o další dolary. Ubytovali jsme se v malém údolíčku nad cestou (tak abychom nebyli vidět). Večer trochu pofukovalo a nakonec se objevil i mírně kouřící vrcholek Damavandu. Usínali jsme slyšíce cinkající a bečící stádo ovcí někde za kopcem. Ráno bychom mohli koupit nějaký sýr (panir).

Vstali jsme v cca 7 a po rychlé snídani a sbalení věcí se vydali směr druhý výškový tábor, oklikou okolo prvního, abychom nemuseli platit za výstup. Nejprve cesta dobře ubíhala, protože se nešlo příliš do kopce, poté jsme šli jakousi ovčí stezkou a také vyschlým korytem občasného vodního toku. První výškový tábor tvoří malá mešita se dvěma minarety a ještě několik malých domečků, naštěstí zde nikdo nebyl. A my se škrábali vzhůru. Vydali jsme se po uzounké cestičce vzhůru a cestou hledali vodu... Během dopoledne nám došla voda úplně a my stále stoupali po zvětralých a rozpadených lávových proudech. Před polednem se nám konečně podařilo nalézt rozumnější cestu, která nás dovedla k druhému výškovému táboru, který je tvořen betonovým bunkrem s postelemi uvnitř. Zde jsem zakotvili, protože nemělo cenu stoupat výše. Po chvíli dorazili nějací tři místní turisté. Uvařili jsme oběd a pokecali. Jeden z nich – Amir uměl trochu anglicky, neměl rád Khomeiního a dokonce s sebou nesl i 0,2 l vodky. Jeho vodka byla nedobrá a navíc ředěná vodou. Když jsme mu dali ochutnat našeho švestkového „medikamentu“, co Akim propašoval v batohu, nebyl to schopen vypít... Povykládali jsme o spoustě věcí a dokonce jsme byli pozváni na Amirovu chatu u Kaspického moře. V Íránu může mít muž až 40 manželek, ale samozřejmě je musí všechny uživit a dle Koránu jim všem musí prokazovat stejnou lásku. Amir ani jeho kamarádi za celý život neviděli, že by někoho lidé kamenovali. Začali jsme trochu chápat, že spousta informací, co o Íránu koluje v médiích jsou smyšlenky, ba dokonce občas propagandistické lži. Byla nuda, tak jsme se pokoušeli hrát karty, ale Íránci je neznají, je to zakázaný hazard a nedokázali vůbec pochopit smysl hry. Zítra má být dle předpovědi škaredě.

V noci již za silného větru dorazili další turisté, zřejmě z vrcholu, neboť tropili značný rachot, pouštěli muziku, zpívali a modlili se k Alláhovi. Ráno bylo fakt hnusně a nejlepší bylo spát ve spacáku a ničeho si nevšímat. Okolo půl deváté nás Amir přesvědčil, že bychom tedy mohli jet k němu na dva dny na chatu. Šli jsme tedy doprovázeni sněžením a větrem do údolí. Mobilním telefonem zavolal Amir svého známého taxikáře a současně horského vůdce, který zároveň v sousední vesnici provozoval byt pro „západní turisty“. Po týdnu a něco nekultury jsme se mohli osprchovat a převléci do něčeho slušnějšího a ne tolik smradlavého. Celá záležitost s návštěvou chaty mi naráz přišla poněkud podezřelá. Zdálo se mi divné, že by nějaký „týpek“, co jsme ho potkali horách měl u moře svojí chatu a zároveň má známé, kteří u Damavandu provozují turistický business. Když jsme se snažili vymluvit, Amir se dušoval, že za nás vše zaplatí apod., což nám zas přišlo poněkud hloupé. Nakonec jsme po dlouhém dohadování odmítli, zaplatili za koupel a vydali se do vesnice někam na oběd. Snad to chlapík myslel upřímně, možná na nás chtěl jen vydělat. Neměli jsme extra moc peněz a zase bychom neradi byli za „vyžírky“. Poněkud v rozpacích jsme procházeli vesnici, z okna na nás mávaly holky. Přišli jsme na konec ulice a vzhledem k tomu, že to už nikam nevedlo, otočili se a šli zpět. Toho využila děvčata a zatáhla nás k sobě domů na návštěvu. Teď už jsme neodmítli. Byl zrovna pátek (což je něco jako u nás neděle), takže jsme společně s celou rodinou a snad i s jejich strýcem (na návštěvě) zaklekli k slavnostnímu obědu. Hlava rodiny byl poněkud v rozpacích, ale rychle ho to přešlo. V domě bydlel otec se dvěma manželkami a čtyřmi dětmi (tzn. bohatá rodina). Ostatní, zejména děvčata byla dokonale námi okouzlena. Anglicky moc neuměli, tak jsme pokoušeli zavést konverzaci z našich kapesních slovních zdrojů. Na oběd byla veliká pečená ryba se smetanou a chlebem. Po obědě jsme s návštěvou a dětmi „vykecávali“ na terase. Okolo 4. hodiny jsme byli všichni vyhozeni, potom nás jejich strýc(?) odvezl k obchodu a snažil se nás naložit do taxíku. To jsme samozřejmě odmítli, že jsme turisté a chodíme pěšky. Bylo nám jasné, že nás dříve či později někdo sveze. Rozhodně jsme nevypadali jako místní a málokdo by si nechal ujít takový zážitek svézt cizince v červených kalhotách... Za chvíli jsme byli i s batohy zpět u stezky, co vede na Damavand, kde zrovna „pauzovala“ skupin motorizovaných Íránců. Chvíli jsme povykládali a pak začali stoupat. Kousek dál piknikovala (spíše grilovala šišliky) rodina, tak jsme samozřejmě byli pozváni a když jsme se vyfotili s jejich malýma synkama, kterým jsme půjčili cepíny, byli jejich rodiče úplně nadšeni. Jak jsme stavěli stan, ne daleko od místa, kde jsme kempovali před dvěma dny, podařilo se Akimovi zdarma získat od pastevce ovcí kousek sýra. Sýr s chlebem byla fakt skvělá večeře. Ráno se pokusíme opětovně vystoupit do druhého výškového tábora.

10)

Ráno se počasí zdálo být docela příjemné pro výstup do druhého tábora. Dokonce se na chvíli z mraků vymanil i vrcholek sopky. Sbalili jsme stan a začali stoupat vzhůru. Od včerejška jsme věděli, že poplatek za výstup nikdo nevybírá, tak jsme zrychlenou chůzí proběhli okolo základny s mešitou. Po chvíli začalo drobně sněžit. Toto se zanedlouho změnilo na pořádnou sněhovou bouři. Pokoušeli jsme se dostat výš, ale nakonec zhruba 300 výškových metrů pod druhým táborem jsme výstup vzdali. Bylo fakt hnusně a navíc se mi šlo z důvodu naraženého kolena hodně špatně. Když jsme sešli k mešitě stále hustě sněžilo a studený vítr hnal stovky ledových krystalků do obličeje. Po chvíli se počasí umoudřilo a přestalo sněžit. My jsme však již byli rozhodnuti, strávit zbytek pobytu cestováním po památkách a dalších zajímavostech. Než jsme sešli k silnici, krásně svítilo sluníčko. Po sněhové bouři (kdy napadlo přibližně 30 cm sněhu) byly všechny okolní vrcholky nádherně bílé navíc v kontrastu s níže položenými zelenými stráněmi. Vzduch se krásně vyčistil a všechny kontury skal byly nádherně ostré a kontrastní. Do Poluru jsme se za úplatu 4 Kh. dostali, chlapík který nás vezl, nám ochotně zastavoval na focení. U sochy horolezce jsme po chvíli chytili autobus do Teheránu (celkem 5 Kh.). S pomocí moc pěkné slečny jsme koupili lístky do Esfahanu a protože jsme měli více než dvě hodiny času, šli jsme se nechat zkrášlit do holičství. S každým z nás si hrál asi hodinu a potom i účesy a zejména cena stály za to... Lístek do Esfahanu první autobusovou třídou stál na jednoho 5 Kh. Luxusní Volvo mělo sice zpoždění, ale na rozdíl od předpokladů pouštěli i zajímavý film, který se dal i v perštině dobře pochopit.

11)

Noc strávená v autobuse moc dobrá nebyla (navíc hned na prvních sedačkách, kde jsme dostali místenku), v autobuse se spí opravdu špatně, ale za to jsme ušetřili kus dne pro lepší zážitky. Na nádraží jsem hned koupil lístky na pozítří večer do Shirazu. Před nádražím nás obklopila spousta taxikářů, kteří nás za spoustu peněz chtěli odvést do města (např. 12 Kh.). Za rameno nás chytil chlap, který na prstech ukazoval 3. Tak jsme jeli a snažili se nejít nějaké levné ubytování, což byl docela problém. Poté co jsme dvakrát objeli město a byli ve většině „levných“ hotelů, skončili jsme v hostelu Amir kabir, kde ubytování na jednoho stálo 9 Kh. V hostelu bylo spousta cizinců a naštěstí žádní Češi :). Po ubytování a sprše jsme vyrazili do města. Asi po dvou hodinách bloudění jsme skutečně našli historické centrum města a zejména jak jinak Khomeiního náměstí (Imán Khomeiní mejdan). V bazaru, který lemuje celé náměstí je spousta dílen vyrábějících nádherné perské koberce, mědirytiny a prodávající vše možné. V bazaru nás odchytil chlapík, který nás provedl po zajímavých místech (starý mlýn na koření, střecha bazaru, výrobnu a opravnu koberců, dílnu na malované kachle aj.). Nakonec nás dovedl do krámku svého známého, který prodával výrobky Íránských Nomádů. Bylo to hezké, ale koberec jsem zrovna v úmyslu koupit neměl. Vykroutili jsme se, že jsme chudí a nic nekoupili. Nejzajímavější co nám ukázal byla zapadlá restauraci, kde se dá za pár drobných dobře najíst tradiční kuchyně. Koupili jsme pohlednice a dokonce mi je jedna holka persky popsala. Evidentně nerada nosila jihab, který měla jen letmo přehozený přes hlavu a neustále jí padal z hlavy. Po prohlídce bazaru, náměstí a zde postavených mešit (většinou se dovnitř nechodí) jsme se odebrali spát na pokoj. Večer po setmění jsme se vydali zpět na náměstí nafotit památky a jak se ukázalo také podiskutovat s lidmi. Za chvíli jsme byli obklopeni chuchvalcem Íránců, kteří s námi diskutovali anebo se jen tak vyptávali. Někteří uměli i rozumně anglicky. Protože jsme vzbuzovali důvěru a nebyli ze žádné znepřátelené země, zabrousili jsme i ke kontroverzním tématům. Nejzajímavější bylo, když nás obklopil celý ročník holek z místní univerzity. Všechny měly jednotný černý čádor a většině z nich nebyly vidět ani jejich tmavé vlasy. Holky se ptaly jestli věříme na posmrtný život, jakou mluvíme angličtinou (tu totiž společně s islámem studovaly) a jak se dá naučit anglicky, když nemůžou vycestovat a nelze prý ani moc sehnat DVD s filmy v originále. Nejvíce jsme diskutovali s bývalým učitelem. Překvapilo nás jaké mají Íránci povědomí o světové politice a také o České Republice a Československu. Hned se nás ptali jestli chceme mít u nás americký radar a podobně. Jaké to bylo za komunismu, proč Češi nevěří v Boha aj. Íránci většinou nesouhlasí se svým režimem, korupcí na úřadech a rozdělováním důležitých postů mezi církevní hodnostáře a příslušníky náboženské milice. V dnešní moderní době velmi dobře vidí, že na západě se mají lidé mnohem lépe a s větší svobodou. Na ulicích, pokud se nechtějí vyhnout problémům, není dovoleno mluvit o režimu a náboženských vůdcích. Spousta takových informací se povídá pouze šeptem. Na druhou stranu jsou domorodci velice hrdí a tvrdí, že pokud by je vojáci USA napadli, že je mohou bombardovat, ale všichni co vstoupí na jejich zemi zde zůstanou i pochováni. I ti s režimem nespokojení by se zbraní v ruce povstali proti okupantům..., že by to nebyla „osvobozenecká válka“ jako v Iráku. Jaderné zbraně (pokud je již Íránci nemají) vyvíjejí, vždyť ti co jim jejich výrobu zakazují, už je dávno mají.

12)

Ráno jsme se vydali prozkoumat věhlasné esfahánské mosty přes řeku Zayande. Cestou jsme potkali kluka z Lužic od Hodonína, který byl v Íránu na výletě se svojí slečnou. Cizince člověk pozná hned na první pohled. Dokonce byli večer také na Khomeiního náměstí. Od místních slyšeli, že jsou tu Češi, co diskutují s lidmi, ale nepotkali jsme se. Večer jsme byli opravdu hodně slavní a většina ze spousty zde korzujících Íránců nás musela alespoň vidět. Vzhledem k tomu, že jsme tu v Esfahanu byli v pozdním jaře, v řece ještě tekla voda. Byla zadržována systémy jezů a přelivů s plochou korunou, tak aby ve městě nějaká voda zůstala. Pod mosty protékalo jen přibližně deset centimetrů vody. V létě bývá řeka vyschlá a na říčním dně roste rákos. Zbylý zbytek dne jsme chodili po krámcích se zlatem a stříbrem a vybírali dárky domů. Krom nákupu šperků jsme navštívili přírodovědné muzeum a Chrám 40 sloupů. Sloupů jsem sice napočítali jen polovinu, ale chrám byl zajímavý ukázkou, jak zde docházelo k prolínání kultur západu a východu. Na stěnách byly čínské fresky, vyobrazení domorodí válečníci a polonahé dívky(!) Velmi zajímavá byla vitráž s evropsky (pozdní renesance?) oděným párem, kdy žena (patrně šlechtična) měla výstřih až hluboko pod své obnažené prsy. Oba dva jsme nakoupili šperky a zajímavě si pohovořili se studenty. Dle mladíků je v Íránu nezákonné už pouze kamarádit s dívkou. Z toho důvodu mají problémy navazovat s nimi kontakty. Samozřejmě občas probíhají ilegální párty, kde se dá pít i alkohol a dívky chodí bez jihábu nebo čádoru. Pokud se mladému muži podaří seznámit se s dívkou, sex je prý zaručen. Jinak svatbu domlouvají rodiče a mladým se jen obtížně daří vzít si toho, koho mají opravdu rádi. Nevěsta by samozřejmě měla být panna. ¨Mladíci byli velmi překvapeni (spíše v šoku), že bydlím v bytě se svojí slečnou, nejsme oddáni, není to trestné a rodičům ani nikomu ve společnosti to nevadí. Hoši dokázali vyjmenovat téměř kompletní českou fotbalovou reprezentaci. My jsme bohužel žádného místního sportovce neznali, tak jsme se mohli jen stydět. Autobus do Shirazu nám odjížděl až ve 22:30, ale i tak jsme nestihli pořídit noční fotografie mostů, škoda :(

13)

Ráno přibližně o půl sedmé jsme dorazili do Shirazu. Noc v autobuse jako obvykle nestála za moc, tak jsme se pokoušeli dospat noc ležíce na batozích na nádraží. Toto moc příjemné nebylo, proto jsme uložili batohy do úschovny a pokusili se přesunout do historického centra města. Protože se město teprve probouzelo, tak bylo vše zavřené a nedaly se sehnat ani potraviny. Nakonec jsme narazili na fungující pekárnu, kde jsme koupili chleba a posnídali. Poté jsme se odebrali k pevnosti a zde na měkkém trávníku chvíli dřímali. Probudili mě až chichotající se Japonci, kteří evidentně také mířili na prohlídku pevnosti. Po prohlídce pevnosti jsme vyrazili na bazar. Tento vypadá úplně jinak než co jsme viděli v Esfahánu. Prodávají tu navíc Pákistánci, kteří se od místních liší dlouhými vousy a turbanem na hlavě. Jsou fotogeničtí a focení jim vůbec nevadí. Místí nás jen upozornili, že nejsou reprezentativním příkladem Íránu, emigranti. Na bazaru prodávají opravdu ledasco, mají zde nádherné látky (určitě skvělé Daňule na šaty), starožitnosti a opět koberce a zlato. Vybral jsem si docela hezkou perkusní pistoli, která by nepřišla až tak draho, ale když jsem se pokoušel vybrat z bankomatu, narazil jsem na problém. Íránské bankomaty nepřijímají jiné kreditky než Íránské... Naráz jsem začal šetřit a na pistoli a látky mohl zapomenout. S Akimem jsme u vexláka proměnili posledních 100 USD, měl mnohem lepší kurz než banka. Poté jsme koupili oběd (2 chleby) a šli obědvat a trávit pod strom. Od 2 do 4 mají siestu, je tak strašlivé horko, že se opravdu nic nedá dělat. Potom jsme se vydali na severní okraj města za dalšími památkami. Navštívili jsme mešitu, kde bylo velké množství lidí, kteří se s námi hned dali do řeči. Podívali jsme se i dovnitř, kde se konal pohřeb. Dostali jsme banán a juice na pití. Během toho, co jsme byli v mešitě, tak minimálně polovina lidí přestala sledovat duchovního, co řídil modlitbu a s velkým údivem sledovali nás. Brzy jsme odešli, zas tak zajímavé to nebylo. Dokonce jsme navštívili i internetovou místnost. Potom jsme se vydali na terminál, vyzvedli batohy a pokusili se sehnat autobus do Persepole. Taxikáři mávali a tvrdili, že nejbližší jede zítra a že nás tam odvezou anebo alespoň do skvělého hotelu. Autobus samozřejmě jel. Stařičký mikrobus značky Mercedes nás odvezl do města poblíž Persepole. Cesta dlouhá minimálně 80 km stála pouhých 10 000 R!! V autobuse mi cestující mladíci ukazovali jaké mají fotografie nahých holek a podobně. Zase sondovali, jak to vypadá u nás. Zajímalo mě, zda se holky holí, prý ano... ale jistě ne všechny. Taxíkem za 2 Kh. Jsme ujeli asi 15 km do Persepolis. Zde nás odchytil chlapík, co uměl říci ahoj a ubytoval nás v parku, kousek od strážní budky, aby nás snad někdo neukradl.

14)

Konečně první noc, kdy sem se skvěle vyspal. Stan jsem nechali postavený a vyrazili za památkami. Lístek na světoznámou a Unescem chráněnou památku stál, pouhých 5 000 R. Byli jsme zde brzy, takže ještě nebylo takové horko a bylo zde docela liduprázdno. Fotografie jsme samozřejmě fotil tak, aby byly bez lidí úplně. Persepolis sloužil jako pokladnice a osobní rezidence Perských vládců. Sem docházely poselství a zejména se zde scházely daně pro panovníka. Sídlo založil král Darius, rozšířil Xerxes (známý z válek se Sparťany) a nakonec zničil Alexandr Makedonský. Nebo alespoň za Alexandra vyhořelo a pak už nebylo obýváno. Postupem času byl palác zasypán pískem, a tak zakonzervován do dnešních dnů. Nejzajímavější stavbou je brána, kterou z každé strany hlídají dva okřídlení býci s lidskou tváří. Zdi paláce pokrývají skulptury zobrazující převážně vojáky. Na hlavním schodišti vedoucímu k přijímacímu sálu se vyskytují reliéfy kupců, obchodníků a přicházejících poselstev. Ústředním motivem je lev, který je zakousnut do hřbetu býka. V soukromých a reprezentačních komnatách (Dariův palác) je nejběžnějším motivem muž, který krátkým mečem bodá lva nebo panovník stojící pod slunečníkem. Znakem Persepole je orel se široce roztaženými křídly. Nad Persepolí jsou ve skále vysekány dvě hrobky z nichž jedna patří právě Xerxesovi. U bran jsme potkali našeho známého z Lužic se svojí přítelkyní. Domluvili jsme se na spolupráci. My jsme poobědvali a oni zatím prohlédli památky. Přibližně 5 km od Persepole (Naqsh-e Rostam)jsou vytesány do skály 4 hrobky ozdobené úchvatnými reliéfy a poblíž stojí hranolovitá věž, která byla zasvěcena ohni. Odtud jsme se vydali do 100 km vzdáleného Pasargadu. Jeli jsme taxíkem, který jsme usmlouvali n 10 Kh. Archeologické naleziště je zajímavé snad jen hrobkou Cyruse velkého (prvního perského císaře). Udělali jsme si skupinovou fotku s místními děvčaty. Ty, co se nechtěly fotit odešly mimo záběr. Ostatní se fotily rády a pak se jim moc líbilo, že jsme jim ukázal jejich fotky... Zde u hrobky se mi podařilo stopnout autobus, který byl plný mladých Íránek. Poté jsme již zbytek naleziště projížděli společně. Zajímavé bylo sledovat, jak místní archeologové opravovali fragmenty soch: prostě je dodělali z betonu :) trochu mi to připomínalo Krym na Ukrajině. Autobus nás nakonec zavezl až zpět do Shirazu, kam jsme měli namířeno. Cestou jsme probrali spoustu zajímavých témat. Seznámil jsem se s Nazanin (19 ač vypadal tak a 28), se kterou jsme potom na jejím notebooku prohlíželi různé fotografie a debatovali. Porušil jsem většinu společenských pravidel a sedl si vedle ní dokonce na sedadlo(!). Nikdo se nezlobil, byli jsme prostě jejich. Dokonce mi ukazovala svoje fotky z rodinné oslavy bez čádoru (fakt kočka). Jedna z cestujících byla studentka postgraduálního studia atomové fyziky, co působí v jaderném komplexu v Bushéru. Prý jaderné zbraně už dávno mají... takže se už Izraele nebojí (je to pravda??, toť otázka). Z jiného soudku: pokud se rodičům nepodaří, aby jejich provdané či oženěné děti byli v manželství spokojené, mohou se rozvádět. Na rozdíl od Brna, kde je každý roh domu a chodníky „obesraný“ od psů, a téměř každý vlastní psa, v Íránu zas tak velký zájem o zvířecí miláčky nemají. Na ulicích psi nejsou vůbec vidět; chovají je pouze doma, ale nejedí. Kočky žijí volně. Nejvíce mladé slečny zajímalo, co si my Evropané nejvíce ceníme na ženách a jak a podle čeho si své přítelkyně vybíráme. Nazanin má tolerantní rodiče, proto má dokonce přítele, se kterým potom asi čtvrtinu cesty telefonovala. Ubytovali jsme se hotelu kousek od pevnosti (za 6 Kh./os.). Přítomné slečny a mladé dámy jsem pozval večer na procházku městem a na vodní dýmku, ale nějak nepřišly :( Šli jsme tedy s našimi krajany. U dýmky jsme debatovali s místními mladíky (vypadali tak na 35, ale jistě jim bylo tak o deset roků méně). Když jsem jim sdělil svůj názor, že Khomeiní nebyl dobrý člověk a Íránu to neprospělo, málem jsem vyvolal mezinárodní incident. Ne všichni jsou jako Amir a „nadávají“ na režim. Když jsem jim naznačil, že s dlouhými vousy jsou oni určitě správní muslimové, byli spokojeni a nepříjemnost byla zažehnána. Vše jsme stvrdili podáním ruky a společnou fotografií.

15)

Ráno jsme měli v plánu jet i s našimi kolegy na výlet k vodopádům u Margoonu. Ale zřejmě jim včerejší vodní dýmka neudělala úplně dobře, tak jsme vyrazili sami směr Sepidan. Jeli jsme malým mikrobusem (cena 2,5 Kh.), ve kterém si mi spolucestující mladík stěžoval, jak je to v Íránu špatné s prací, že dokonce i vysokoškolsky vzdělaní z technického směru či lékaři nemohou sehnat práci. V Sepidanu jsme po dlouhém domlouvání sehnali taxík, který nás za námi dohodnutu cenu svezl na místo. Ale po chvíli si to rozmyslel a tak jsme zastavili, vyházeli batohy a „on“ měl po kšeftu. Potom jsme sehnali jiný, ale zase když už byla cena dohodnuta a my seděli uvnitř auta, zase chtěl více. Ještě kus cesty jsme protestovali, proto zastavil, že dál nepojede. Nakonec se řidiči vyměnili (druhý byl asi levnější) a ještě jsme nabrali řidičova kamaráda... V autě bylo minimum benzínu a neustále svítila červená kontrolka a navíc řidič pořád frajeřil, jak umí dělat slalom po silnici, jet bez držení volantu apod. V jedné vesnici se mu to však nevyplatilo a boural do rozjíždějícího se auta zn. Paykan. Našemu vozu se téměř nic nestalo, ale nabourané auto mělo pomačkané všechny plechy na levém boku. ...to bylo nadělení, seběhla se celá vesnice a havárka byla jen o něco málo populárnější než naše přítomnost. Náš relativně urostlý řidič málem dostal „po hubě“ od jednoho vesničana, kterého místní nakonec uklidnili. Na havárku se přijel podívat také místní „sheriff“ ve velkém terénním Nissanu; měl dokonce u pasu i pistoli. Celá záležitost trvala asi hodinu a půl než přijel jiný policista až ze Sepidanu. Nakonec se účastnící nehody objali, podali si ruce a záležitost byla vyřízená. K vodopádům jsme nakonec dojeli. Náš řidič už byl o hodně opatrnější, ale i tak se drze zeptal, jestli mu něco nezaplatíme navíc, když boural. Nic jsme mu samozřejmě nepřidali, byla to je hloupost. Vodopády byly opravdu velkolepé. Kdo by zde v poušti čekal něco podobného? Přímo ze skály (vápenec) v několika proudech tryskala voda. A ve větru byla voda rozfoukána, tak že se podobala průhledným vlasům. Protože byl čtvrtek odpoledne, kdy Íránci již mají volno před svým krátkým víkendem, bylo zde spousta stanujících a zejména piknikujících rodinek. Pod vodopádem skotačila děvčata, šplíchala po sobě vodou a moc se smála. Nejvíce byly zajímavé jejich plavky. Žádné neměly, tedy... koupaly se samozřejmě v čádorech, a tak se ani nemusely převlékat. Cestou od vodopádů jsme se zastavili u skupinky víkendujících hudebníků (housle, buben), kteří na naši počest zahráli a zazpívali několik písniček (hlavně se jednalo tleskání do rytmu). Cestou zpět se nám zastavilo taxi auto s řidičem a výletujícím mladým párem. Jeli až do Shirazu, cestou jsme se zastavili na vesnickou svatbu. Ženich s nevěstou seděli na židlích a kolem nich v tradičních velmi barevných krojích v kruhu tančilo přibližně 40 děvčat a mladých žen. Fotit nám nedovolili... jen Akim ukradl asi tři fotečky. Auto nás dovezlo jen na výpadovku v Sepidanu. Ale zde jsme po chvíli stopnuli chlapíka ve „vytuněném“ autě, který pouštěl pořádně nahlas muziku a pokoušel se překonat svůj minulý rychlostní rekord. Prý že trénuje na nějaký ilegální závod. Říkal, že kdyby ho zastavili policajti byl by velký problém, když někdo překročí rychlost o 30 km/h, tak mu na půl roku vezmou řidičák a zaplatí pokutu. Pokud se mu to stane ještě jedenkrát, už se svým průkazem nikdy neshledá a ani mu není umožněno získat nový (policajti v ČR, nechejte se inspirovat). Úplatky, že jsou zcela nepřípustné, neboť policisté jsou velmi bohatí. Každý motorizovaný policajt jezdí buď v novém Mercedesu nebo v horách jezdí v terénních Nissanech. Chlapík pracoval na letišti, uměl slušně anglicky a měl přehled, co se děje ve světě. Ale na rozdíl od většiny mladých s islámským režimem v Íránu souhlasil. Odvezl nás až na terminál, ...moc hezký stop. Hlavně vzkázal všem do světa, že Íránci na sobě nenosí bomby a že nejsou teroristé... Na autobus, který pro oba stál 110 000R jsme čekali asi 2 hodiny, mířili jsme do Yazdu.

16)

Ráno jsme byli probuzeni asi ve 4 hodiny ráno na terminálu v Yazdu. Terminál byl zavřený a tak jsme se pokoušeli usnout venku na lavicích. Neustále nás obtěžoval jeden kluk a chtěl nám vnutit svůj hotel. Když už vyrukoval s nabídkou, že se můžeme ubytovat teď v noci a že nám ještě trvající noc nebude účtována, souhlasili jsme (celkem 15 Kh.). Ubytování bylo naprosto luxusní s klimatizací, koupelnou a evropským záchodem, vybavené dokonce starožitným nábytkem. Výborně jsme se vyspali. Ráno jsem si zašel na záchod a protože dole byl je malinký otvor, záchod se ucpal... taková smůla. Asi až o půl 11 jsme vyrazili do města. Město bylo prázdné, byl pátek a to se v celém Íránu nic neděje. Podařilo se nám za drobný peníz vylézt na ochoz mezi minarety na místní správní budově. Byl odtud krásný výhled. Poté jsme navštívili několik mešit a viděli kus městských hradeb. Téměř celý historický Yazd, kromě mešit byl postavený z hlíny smíchané se slámou. Z pohlednice jsme se dozvěděli o krásném hliněném hradu v městě Meybod asi 50 km severozápadně od Yazdu a vypravili se tam. Prý tam jede autobus. Na terminálu jsme spolu asi s dalšími deseti lidmi marně čekali. Nakonec přijel taxi, do kterého nás pár nedočkavých naskákalo. Bohužel se nám s chlapíkem nepodařilo ani nákresem hradu s cimbuřím domluvit, kam jedeme. Před Meybodem jsem si všiml šipky upozorňující na nějaké historické budovy, zkusili jsme tam jet a nakonec jsme měli štěstí, našli jsme co jsme hledali. Hliněný hrad stál na nejspíše uměle navršeném hliněném kopci. Byl zavřený, ale prozatím jsme alespoň mohli jít do kouzelného okolního hliněného města. Bohužel už se v hliněných domech přestává bydlet a i domy označené jako státní památky chátrají a mají popadané klenby. Nakonec se nám podařilo (po siestě) dostat do hradu. Naštěstí stál lístek asi jen 3 000 R, takže jsme zklamáni nebyli. Zpět k dálnici jsme šli pěšky, nikdo nás nechtěl vzít. Ale za to a dálnici jsme se postavili a už z dálky na nás blikalo auto, mohli jsme jet. Až v Yazdu jsme se dozvěděli, že to byla taxi jízda a my museli zaplatit 40 000 R. Bohužel jsem někde ztratil mapu a tak jsme dost netušili, kde vlastně bydlíme. Samozřejmě jsme neznali název ani adresu ubytování. Po krátkém bloudění jsme se nechali nasměrovat k náměstí, na kterém jsme lezli na minarety. Odtud jsem již bez problémů trefili.

17)

Ráno jsme se sbalili a šli se nechat městským autobusem odvézt na vlakový(!) terminál. Když jsme nastupovali do autobusu, neměli jsme lístky, ty nám daroval řidič. Lístky se mu házely zpět do papírové krabice u dveří. Nějak jsme na to zapomněli a lístky (hodnota 250 R) nám zůstaly a my mohli využít městskou ještě 1x. Ani druhý autobus nás neodvezl tam, kam jsme chtěli, proto jsme opět museli utratit 1 Kh. za taxi dopravu. Batohy jsme nechali na nádraží v jakémsi skladu a vydali se za dalšími historickými památkami do města. Navštívili jsme tzv. Alexandrovo vězení a v informacích našli další zajímavá místa. Nejlepší byl další hliněný hrad u vesnice Sar-Yazd. Autobusem jsme jeli do města Mehriza odtud taxíkem na místo. Taxikář byl děsný, naprosto netušil, kde hrad stojí. Nakonec jsme to našli. Bylo to dokonalejší, než jsme si představovali. U brány nikdo nebyl, hrad byl otevřený, takže jsme mohli chodit a lozit všude, kde nás napadlo. Hrad byl celý z hlíny smíchané se slámou a vzhledem k tomu, že zde téměř neprší, dochoval se až do dnešní doby. Okolo samotné obytné části byl okruh vnějších hradeb u kterých se tísnilo několik malých domečků. Zajímavější byl samotný střed. Jednalo se o jednolitý komplex domků, které byly vystavěny do tří pater nad sebou. Vnější zdi směrem k podhradí tvořily hradební zdi s baštami a věžemi. V mnohých místnostech ještě byly střepy po keramických nádobách. Většinou se jednalo o nepříliš vzhledově působivé nádoby na obilí a vodu. V zemi v podlaze často byly glazované nádoby, které zřejmě tvořily jakési ledničky. U některých domů byly propadlé klenby, takže se dalo bez problémů vylézt na střechy. Z jedné strážní věže jsem uviděl, že v jednom nepřístupném domu je rozbitá nádoba podobná amfoře. Nakonec se mi tam podařilo dostat a většinu dostupných střepů jsem sesbíral a nakonec dovezl až domů. V hradu jsme strávili jistě hodně přes hodinu a půl. Když jsme vylezli ven na sluníčko, bylo strašlivé horko. Akim v nějakém domě vyptal vodu. Voda tekla proudem do nás a pot zase z nás... Zpět do Yazdu jsme se dostali částečně stopem a pak busem. Večer jsme procházeli bazar a nakupovali (od známých, co jsme potkali v Persepolis jsem si půjčil 100 eur). Konečně jsem mohl Danušce koupit látku na šaty a Akim přidal ke zlatému řetízku pro mamku ještě přívěšek ve tvaru srdíčka, na kterém bylo napsáno persky „Mohamed“. Vypadlo to jako rytina hada, takže je to u nás bez problému nositelné. Večer jsme dorazili na nádraží, byl trochu problém sehnat někoho, kdo má klíče od skladu, kde jsme měli věci, ale nakonec se vše zdárně vyřešilo. Nádraží bylo řešeno jako letiště s odbavovací halou a ještě čekárnou. My jsme suverénně bez kontroly lístků vlezli hned do čekárny. Ani nás jako cizince nevyhodili. Vlak odjížděl přesně, jeli jsme lůžkovým vozem, takže cestování bylo skvělé. Všichni lidé z kupé měli záměrně prodanou jízdenku do stejné stanice – Kashanu. Toto opatření je velmi přejemné, nikdo nevystupoval dříve, takže jsme mohli v klid spát.

18)

Jeli jsme celkem daleko (ale dokonce levněji než busem), ale náš vlak (motorový) tuto vzdálenost urazil za neskutečně krátkou dobu a my jsme již ve tři ráno byli na místě. V nádražní hale bylo šíleně komárů, takže jsme raději v houští kousek od nádraží postavili stan. Nevím jak, ale i do něj se komáři dostali. Dopravu do města domlouval Akim, takže jsme nakonec jeli za dvakrát tolik... Navštívili jsme tři moc krásné historické domy z nichž jeden byly lázně. V jednom z domů byl prodej suvenýrů a my zde pozjišťovali, kam se dá jet. Nejprve jsme jeli do Abyaneh. Protože se tam nedá jinak dostat, museli jsme jet taxíkem. Dokonce jsme projížděli kolem nějakého tajného jaderného zařízení v. Kolem areálu bylo 20 km široké pásmo se zřejmě uměle navršenými kopečky, na kterých stály protiletadlové baterie. I samotný areál byl opatřen několika ploty z ostnatého drátu a množstvím strážných věží s kulomety (focení bylo zakázané, kvůli řidiči jsme to museli dodržet). Opevnění hezké, ale raketovému útoku by asi neodolalo, i když všechen svůj arsenál mají jistě hluboko pod zemí. Abyaneh byla zajímavá vesnice – oáza u krásně zeleného údolí, kterým protékal potok. Celá vesnice byla postavená opět z hlíny se slámou. Celá vesnice byla červená. Cestou zpět jsme se chtěli zastavit v dalším hliněném hradu, ale řidič se nás tam bál pustit. V blízkosti byl vysílač pro mobilní telefony..., co kdybychom chtěli udělat nějaký útok? Po návratu do Kashanu jsme měli za cíl jet k solnému jezeru a oáze na mapě jménem Marenjab. Nikdo nás tam nechtěl odvést a když už ano, tak za strašlivé peníze. Nakonec jsme usmlouvali cenu 150 000 R. Cesta občas asfaltová, pokrytá pískem se táhla mezi dunami písku a kamení. Cestou jsme potkali skupinku polodivokých velbloudů, které jsme nadšeně fotili. Na místo jsme dorazili asi tak za hodinu a půl. Vedle oázy stála pevnost z pálených cihel, která ji dříve střežila. K rybníčku, na kterém plavaly kachničky, a dokonce v něm byly ryby se přišla napojit rodinka divokých velbloudů. Bohužel pevnost nebyla hned u pobřeží jezera. Proto se našim dvěma dovozcům podařilo „vytáhnout“ z nás další peníze. Na jezero jsme se nakonec dostali. Předpokládal jsem, že tu bude i voda. Jednalo se o rovinu pokrytou solí, která vytvářela hexagonální útvaru, podobně jako je v řezu sloupovitě odlučný čedič. Pod několik mm tlustou kůrou ze soli byla vrstva slaného bláta s vodou. Opravdu zajímavý úkaz. Zpět jsme potkali další velbloudy, kteří se nechali i „osahat“. Vrátili jsme se až za tmy a autobusový terminál byl dávno zavřený. Spali jsme v stanu opět v křoví.

19)

Ráno se nám poštěstilo „chytit“ odjíždějící autobus do Qomu – náboženského centra země. Batohy jsme zanechali v jakési kanceláři na terminálu a vydali se do města. V komplexu mešit a jiných náboženských budov je ve stříbrném sarkofágu za stříbrnou klecí pohřbena sestra Imana Rizy. Každý den se chodí ke hrobu poklonit velké množství věřících. Také jsme se vydali podívat. Hned u vchodu jsme se rozdělili, abychom nebudili příliš velkou pozornost. Podařilo se mi proklouznout kolem hlídek do komplexu, který se skládal z několika modliteben a samotné místnosti s hrobem. Nejprve jsem moc nefotil, protože to samozřejmě nebylo dovoleno. Ale poté co jsem v zástupu věřících obešel hrob, také jsem fotil. Stříbrnou mříž kolem sarkofágu Íránci líbají, já jsem se alespoň dotkl. Mrtvá z hrobu nevstala, takže ani dotyk nevěřícího ji nevadil. Když jsem si chtěl udělat druhé kolečko po komplexu a více fotit, potkal jsem Akima a hned nás vyvedli. Nejprve jsem čekal nějakou pokutu, ale ukázalo se že zde mají jakési návštěvnické centrum pro cizince. Zde si nás vzal na starost jeden z duchovních a rozmlouval s námi o islámu, o architektuře komplexu aj. Duchovní byl původem Kurd, velmi vzdělaný. Mimo angličtiny, kterou jsme se domlouvali, ovládal samozřejmě kurdštinu, perštinu, turečtinu a ještě nějaký jazyk, ale to si již nepamatuji. Abychom nebyli „trouby“ tak jsem mu řekl, že také umím několik jazyků (česky, slovensky, rusky, anglicky a trochu německy)... Nakonec jsme obdrželi dva opravdu moc zajímavé propagandistické časopisy. První jsme otevřeli a hned nás upoutala fotografie mrtvých amerických vojáků v rakvích, kteří se vracejí domů z Íránu... Byl jsem velice překvapen, očekával jsem jiné zacházení. Když jsme byli vyváděni ven, tak jsme si dokonce mohli udělat několik fotek. Zatím se do komplexu blížilo procesí s vlajkami a pojízdnou plošinou s amplionem, který vyvolával různá náboženská hesla. Jiný průvod se dokonce šlehal ocelovými důtkami. Celé město bylo vyzdobeno černými vlajkami, zrovna se slavilo nějaké výročí právě Imana Rizy. V Qomu na rozdíl od jiných měst lidé chodí dost tradičně oblékáni, určitě z důvodu zvýšeného náboženského přesvědčení. Poté jsme hledali krámek s vodními dýmkami, protože Akim chtěl otci přivést také narozeninový dar. Z města jsme cestovali autobusem již na letiště, nechali jsme se vysadit na dálnici u odbočky na IKA. Potom jsme se již jen vyvalovali v odbavovací hale a čekali na letadlo do Dubaje.

20)

Letadlo nám odlétalo brzy ráno. Na letišti jsme se moc nevyspali a nebylo to lepší ani z Dubaje zpět do Vídně. Ve Vídni nás čekalo deštivé počasí a ošklivá zima. Za pár posledních drobných eur jsme koupili několik plechovek piva a začali slavit návrat. Protože jsme měli opět asi tři hodiny času diskutovali jsme s chlapíkem, co před čtyřiceti lety emigroval do Jihoafrické republiky. Do Brna jsme přijeli okolo 7. hodiny.
Na závěr bych chtěl říci, že oproti různým očekáváním mne Írán naprosto nadchnul. Příroda je nádherná a divoká, lidé příjemní, zvědaví a ochotní pomoci a kultura natolik odlišná a zajímavá, že nelze jinak, než že člověka zcela pohltí a uchvátí.