Drsné hory v Íránu aneb jaké je to skončit pod vrcholem (výstup na vrchol Alam Kooh 4850 m.n.m.)

květen 2008

1+2)

Do Íránu jsme se vydali v sudém počtu dvou, kamarád Akim a já. Cestu do Vídně na letiště i pobyt zde jsme si krátili konzumací piva s představou tvrdé prohibice, která nás v Íránu čeká. V Teheránu před odbavovací halou jsme chytili taxi, který nás za ukrutných 250 000 R odvezl na západní autobusový terminál. Po krátkém bloudění a hledání jsme našli i okénko, kde prodávali lístky směrem k horám. No tedy k horám... autobus jel přes hory ke Kaspickému moři. Kam přesně máme jet jsme nevěděli a doufali, že nám místní pomohou. Nakonec nám nezbylo nic jiného než koupit lístky až ke Kaspickému moři do města Chalus, kam jsme nakonec také dojeli.
U moře bylo nevlídné počasí; prvním úkolem bylo sehnat benzín do vařiče a hned potom nějaké jídlo. Pro místní jsme byli opravdová exotika. Při chůzi podél hlavní silnice na nás snad každé auto troubilo a osazenstvo nadšeně mávalo z oken. Nejprve jsme mávali také, ale když nikoho nenapadlo zastavit a vzít nás o kousek dál, tak jsme toho nechali. Zastavila nám až dodávka místní televize a za krátký rozhovor nás vzali až do Marzan Abad. Odtud jsme pokračovali taxíkem asi 40 km k horské základně, z níž se vystupuje do hor. Podařilo se nám zjistit, kde přesně jsme, koupili si kreslenou panoramatickou mapu a zchudli o 60 USD jako poplatek za výstup. Také jsme se zapsali do jisté návštěvní knihy, dušovali se že by nás snad šli i hledat... Znechuceni poplatkem jsme odmítli možnost placeného ubytování a do hor se vydali pěšky sami po vlastní ose. Cestou nás vzal starý „děda“ novým Nissanem, uměl jen persky, ale vyklopil nás kousek od prvního sněhového jazyka blokující cestu dále.

Vzhůru podél říčky jsme šli po kamenité horské cestě, kudy v létě jezdí auta s turisty. Protože jsme zde byli mimo sezonu, na cestě i v údolí horské říčky bylo spousta sněhu. Asi po 6 hodinách chůze po cestě kolem říčky ztrácející se ve sněhu a ledu jsme zjistili, že to tak lehké nebude. Pokud se o Íránu dá něco zjistit, tak že na většinu vrcholů vylezete v sandálech. Ale toto na sandály opravdu nebylo. Modrá obloha se pomalu zatáhla a začalo sněžit. Abychom nemuseli přelézat po hlubokém a občas se bořícím sněhu, lezli jsme raději po skalách. S batohy a po lehkém sněhovém poprašku skály klouzaly, ale bylo to bezpečnější než překonávat strmé sněhovo-ledové splazy. Na jednom z nich Akim uklouzl a málem sjel po zádech až do hlubokého údolí.
Po této zkušenosti jsme rychle nazuli mačky, vytáhli cepíny a vydali se sestupovat po sněhu zpět do údolí pokračovat zde. Blízký ledový stupeň, který nám bránil v cestě jsme obešli opět po okolních skalách. Zase sněžilo a skály začaly ještě více klouzat, také se pomalu stmívalo a my rychle potřebovali najít nějaké místo na stanování. Na protější straně údolí to vypadalo příznivěji, proto jsme se opět vydali přes zasněženou řeku. Byla zima, ledově foukalo a my byli bez vody. Protože jsme měli už docela žízeň, rozmrazovali jsme sníh na vařiči. Voda měla zajímavý naoranžovělý nádech, tvořený vyfoukanými prachovými částicemi z okolních andezitů (výlevné magmatity).

Ráno při pokusu najít cestu přes sníh jsem se dvakrát propadl až po pás, což byla správná signalizace, že tudy cesta nepovede. Šli jsme tedy okolo říčky, mimo sněhová pole. Zanedlouho jsme přišli do širokého údolí lemovaného kulisou vysokých štítů – výchozí tábor na Alam Kooh (2. nejvyšší vrchol Iránu). Uprostřed většího ostrůvku mimo sněhová pole byl pozůstatek kamenné ohrádky na dobytek. Odklizení organických sedimentů minulé pastevecké sezony netrvalo dlouho a my se mohli ubytovat zakryti částečně kamennou ohradou a starou plechovou vanou (žlab?).
Ráno byl budíček v 5, nebylo to příliš brzy, ale my chtěli vidět na cestu. Začínali jsme stoupat společně s rozedníváním nejprve po sněhu a potom po suťových polích. Byla opravdu pořádná zima. Mrzli mi prsty na rukou i přes silné rukavice. Stále více fučelo a mě začal z důvodu silné rýmy omrzat nos. Výstup mě vůbec nebavil, nebýt Akima asi bych to zabalil. Nad horami byl mírný opar, jinde mraky a mlha což kazilo viditelnost. Pomalu jsme se drápali na vrchol Madrikesh (4580 m n.m.). Aby mi nos opravdu neomrzl, namazal jsem jej jelením lojem a pořádně zalepil leukoplastí z naší lékárny. Na fotkách je to dost legrační záležitost, ale pomohla. Jít na vrchol Alam Kooh, který se před námi konečně z mlhy začal rýsovat, bylo za extrémně silného větru po strmém hřbetu, pouze ve dvou a bez lana bláznovství. Silný vítr mohl jedince z hřebínku lehce sfouknout a cesta strmým úbočím po sněhu také nevypadala příliš bezpečně. Kdyby to člověku „ujelo“, cepín při velmi strmých svazích nepomáhá... Nakonec jsme to otočili, udělali pár fotek a mírně zklamáni se vraceli ke stanu. V plánu bylo sejít až do vesnice odkud jsme před třemi dny vyráželi a ráno se pokusit alespoň podívat na nedosažený vrchol z druhé strany, odkud vede obtížnější cesta.

Ráno bylo sice mírně pod mrakem, ale i tak jsme z nového tábora vyrazili směr Sarchal schelter (odkud je výhled na opačnou stranu Alam Kooh). Batohy jsme ukryli do křoví kousek od nově budované turistické základny. Na lehko se šlo moc dobře. Cestička se klikatila vysoko nad úzkým hučícím kaňonem. Udělal se fantastický den teplý a plný sluníčka. Příroda, na rozdíl od předchozí cesty a neúspěšného výstupu, byla úplně jiná: stráně byly pokryty desítkami druhů nejrůznějších kvetoucích rostlin. Celou kompozici zdokonalovaly okolní 4000 m vysoké horské štíty. Za půlkou cesty došla voda i mě a Akim, který si sebou na celodenní tůru vzal jen skromný balíček, teď už opravdu žíznil. Prameny ani potoky nikde cestou nebyly a sníh byl zmrzlý. Před sněhovým „výšvihem“, za kterým snad už měla být chata, začalo hustě sněžit. Bez vody a opět v kazícím se počasí se nám už dál nechtělo, ale pokračovali jsme. Lákal nás výhled za hřbetem. Vydrápali jsme se nahoru po propadajícím se firnu a kupodivu se i počasí umoudřilo a přestalo sněžit. Dokonce jsme našli i tekoucí vodu. Protože jsme hned „nevyměkli“ odměnily nás hory pěkným výhledem na okolí. Vrchol Alam Kooh podobně jako včera z druhé strany byl v mlze. Sestup do údolí k batohům byl už snadný... Večer se střídala jasná obloha s deštěm a my přemýšleli o další možnosti. Alam Kooh nás evidentně nechce, jak bude asi vypadat Damavand?