Víte, že...
Se dimenzováním základových konstrukcí nespoléhejte na statika, obvykle se v geologii, geotechnice a příbuzných vědách příliš nevyzná.
Řeka Ganga, matka života, sestra smrti
září 2009
Indický subkontinent skrývá pro cizince spoustu exotických tajemství, ať už z pohledu na kulturu, tradice a náboženství, nebo zcela odlišný charakter krajiny. Ovšem většina zvěstí o Indii (oficiálně Indická republika) se velmi často zakládají na pravdě.
Země je přelidněná; velké množství populace tvoří žebráci a lidé žijící na hranici chudoby ve vesnicích nebo v rozlehlých slumech lemujících velká města. Z velké koncentrace lidí na malém území vznikají problémy se všude přítomnou špínou a nízkou úrovní hygieny. Jedná se o sedmou nejrozlehlejší (3,3 mil. km2) a druhou nejlidnatější zemi na světě (asi 1,1 Mld. obyvatel). V porovnání s Českou republikou žije v Indii na jeden km2 přibližně 3x více obyvatel. Lidé se zde dělí na velké množství národů a etnických skupin mluvících asi tisícem jazyků a nářečí. Z uvedeného důvodu je úřední řečí vedle hindštiny stále angličtina. Většina obyvatel vyznává hinduismus, dalšími frekventovanými vyznáními jsou islám na severozápadě a na severu země budhismus. Severní hranici tvoří pásmo Himalájí, na západě a východě jsou hranice určeny politicky, více než polovinu délky hranic tvoří vodní plocha Indického oceánu. Nejrozlehlejší, nejdelší a nejvodnatější vodní tok je řeka Ganga pramenící v Himálajích (pod „sedmitisícovkou“ Nanda Devi ve státě Uttarakhand) a tekoucí do Bengálského zálivu. Řeka odvodňuje zhruba třetinu rozlohy Indie a na vodě v jejím povodí je závislých asi 400 miliónů lidí.
Loňskou sezónu jsem se konečně odhodlal k uskutečnění výpravy do Indie. I přes nelichotivé zkušenosti předešlých cestovatelů, kritizující převážně špatné hygienické podmínky, jsme část z měsíčního pobytu strávili v horách (Ladakh) a část v podhmilájské Indii - v povodí Gangy. Právě život v okolí Gangy na mne zapůsobil velice silným dojmem, zvláště „svaté“ město Varanasi (Banaras), ležící na levém břehu Gangy.
Do Varanasí jsme přijeli nočním vlakem ze Satny. Kvalita a komfort vlaků se od našich diametrálně odlišuje, ale po 26 dnech v Indii to již člověku příliš nevadí, hlavně když najde volné místo. Vzhledem ke zdravotním potížím jednoho z členů výpravy jsme se o jeden den opozdili, ale i tak byla návštěva Varanasí unikátní. Město patří mezi nejdéle kontinuálně obývaná města na světě, je svaté pro hinduisty, budhisty a jainisty. Podle pověstí bylo založeno bohem Šivou před více než 5000 lety na doposud pustém břehu řeky. V současném více než 3 milionovém městě se nachází velké množství hinduistických chrámů, které si Indové náležitě hlídají; vojáci a policie jsou k vidění na každém rohu. Vzhledem k tomu, že v Indii dochází k mísení několika náboženství a hinduismus a islám k sobě chovají určité apatie, bohužel občas dochází k různým teroristickým útokům. Do nejsvětějších chrámů se od jisté doby nesmí vstupovat s jakýmkoli elektronickým zařízením, např. ani s mobilním telefonem. Co kdyby tam náhodou byla bomba? A do slavného „zlatého chrámu“, jehož střecha je pobita zlatým plechem, nesmí cizinci vstupovat vůbec. Na chrám je možné se podívat „za mírný polatek“ z protějšího obchodu.
Na břehu řeky Gangy probíhají převážně rituální koupele a ještě zajímavější kremace zesnulých. Koupel ve svaté řece pomáhá hinduistům očistit duši a měla by pomáhat při nalezení klidu pro lidskou duši po smrti. Každý správný hindu si přeje být po své přirozené smrti spálen zde na břehu Gangy a po obřadu aby byl jeho popel vhozen do říčního proudu. Řeku lemují tzv. gháty, jedná se o schody končící v řece, na kterých probíhají obřady, ale i běžné činnosti denního života. Některé z ghátů slouží ke koupeli, jinde se pere prádlo, jiné tvoří přístavy; ale nejzajímavější jsou gráty určené pro kremaci. V současné době probíhá kremace na třech ghátech. Nejznámější z nich je Marnikarnika Ghát, který byl založen na místě, kde podle pověsti bůh Šiva ztratil náušnici (marnika).
Kremační obřad na ghátech je relativně veřejnou záležitostí: „příprava“ a spalování několika nebožtíků probíhá současně. Rituální zpopelnění je proces, díky kterému je umožněno duši zemřelého se vymanit ze současného těla a připravit se na další reinkarnaci. Spalování je určeno pouze pro lidi, kteří zemřeli přirozenou smrtí, nebyli v době smrti nakaženi infekční nemocí a nebo nesplňují zvláštní podmínky. Lidé, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, jsou zpopelněni v krematoriu tyčícím se na břehu řeky přibližně kilometr nad ghátem Marnikarnika. V blízkosti krematoria probíhá také kremace chudších Indů.
Samotné kremaci předchází pečlivá „příprava“ nebožtíka. Striktně se rozděluje pohřeb muže a ženy. Muži jsou oděni do bílého plátěného roucha; ženy mají pohřební roucho červené barvy. Bez ohledu na pohlaví jsou všechna mrtvá těla zabalena do oranžových plachet, které se před podpalem odkládají. Před zahájením kremace je v místě žároviště navršena hranice ze dřeva. Aby bylo lidské tělo dokonale zpopelněno, je zapotřebí 350 kg kvalitního dřeva. Vzhledem k tomu, že je Indie přelidněná a většina území je využívána pro bydlení a zemědělství, dřevo je vzácné a drahé. V okolí ghátů čeká na svoji smrt velké množství starých a umírajících lidí, kteří si žebráním ještě pokoušejí vydělat nějaké peníze na koupi tolik potřebného dřeva.
Během stavby hranice jsou nebožtíci uloženi v těsné blízkosti řeky, vyčkávají na poslední omytí ve svaté řece. Pohřební rituál začíná ponořením nosítek s tělem nebožtíka do řeky a jeho omytím. Poté je tělo vytaženo na břeh, aby z něho alespoň trochu „okapala“ voda, načež je uloženo na hranici. Hranici podpaluje nejstarší syn, který má na důkaz smutku vyholenou hlavu. Hranice je zapalována Šivovým ohněm přeneseným prostřednictvím zapáleného dlouhého svazku suché trávy. Před podpálením hranice provede nejstarší syn kolem těla nebožtíka pět kruhů a hranici zapaluje na čtyřech místech. Dle pověsti Šivův oheň hoří ve speciálním ohništi na ghátu již od doby Šivovy návštěvy. Ale sami Indové přiznali, že v době povodní je oheň přenášen na vyšší patra grátu, aby nedošlo k jeho ztrátě. Po kremaci je vzniklý popel, mnohdy ještě s pozůstatky nespálených částí tkání a kostí, vysypán do vodního toku. Popel velmi často s květinami a zelenými rostlinami pluje ještě dlouho po hladině, než je definitivně rozptýlen.
Speciální výjimkou, bez nutnosti spalování, jsou svatí muži, těhotné ženy, děti do deseti let, malomocní a lidé uštknutí hadem. Duše zmíněných je čistá nebo byla očištěna, a tak není nutná kremace. Těla zemřelých jsou proto v pohřebním rouchu přímo vhazována do řeky. Pohřební rituály není povoleno fotografovat a na tento zákaz domorodci důsledně dozírají.
V sousedství kremačních ghátů kvete čilý denní ruch. Lidé se zde koupají, vykonávají denní hygienu (např. si čistí zuby), perou prádlo; mnozí z nejchudších vrstev vodu také pijí. Většině z nich ani příliš nevadí, že se v sousedství jejich činnosti koupou krávy (v Indii svatá zvířata) nebo ústí do řeky kanalizace. Lidé vědí, že je řeka znečištěná fekáliemi, ale sami s úsměvem tvrdí, že když umístíte svatou vodu do sklenice, nezmění se její nahnědlá barva ani po velmi dlouhé době. Jiná voda se zkazí ve všudypřítomném horku velmi rychle. Chemické znečištění migrujícími polutanty z mnoha továren na dlouhém vodním toku je Indům obvykle neznámé.
Vzhledem k tomu, že se naše výprava do Indie chýlila ke konci, neodolal jsem pokušení odebrat vzorek vody ze svaté řeky za účelem zjištění kvality vody a na orientační laboratorní mikrobiologický rozbor. Analýzy byly zaměřeny na přítomnost nebezpečných bakterií, které způsobují epidemie, ale současně i na předpokládané koliformní (fekální) bakterie. V odebrané vodě byla zaznamenaná přítomnost zlatého stafylokoku (Staphylococcus aureus), dále Vibrio fluvialis, enterokoky (fekální streptokoky) a zejména Escherichia coli. Přesný počet kolonií této bakterie nebylo možné stanovit. Na základě sdělení laborantů došlo během kultivace k přerostu laboratorní misky s vyvíjejícími se koloniemi a počet byl tedy stanoven pouze odhadem. Počet koliformních bakterií byl stanoven na čtvrt miliónu jednotek na 100 ml.
Přítomnost koliformních bakterií a enterokoků indikuje míru fekálního znečištění. Enterokoky jsou indikátory významných hygienických závad a jsou velmi citlivé k vnějším vlivům, ve vodě se nemnoží, přežívají velmi krátkou dobu a indikují čerstvé fekální znečištění.E . coli je aerobní termotolerantní bakterie žijící v symbióze v trávicím traktu obratlovců. Bakterie ve vodě indikuje fekální znečištění a při koupeli ve znečištěné vodě způsobuje zánět močových cest (převážně u žen). Zlatý stafylokok produkuje velké množství enzymů a toxinů, které se výrazně uplatňují v infekčních onemocněních a léčí se silnými antibiotiky. Může způsobovat zánět mléčné žlázy v prsech žen, v případě rozšíření bakterií do celého organismu způsobuje septický šok. Může také způsobovat zápal plic nebo osteomyolitidu (zánět kostní dřeně). Zjištěné Vibrio fluvialis patří do skupiny bakterií, které způsobují tzv. střevní chřipku (gastroenteritida) nebo silné průjmy (i krvavé), křeče žaludečních svalů a horečky, jedná se o blízkého příbuzného V. cholerae.
Bakterie způsobující přímo choleru nebo tyfus zjištěny nebyly. Celkové množství bakterií tvořících kolonie bylo při teplotě 22°C zjištěno více než 10 miliónů jednotek na 100 ml. Při zahřátí vody na teplotu 36°C došlo během procesu kultivace jednotek minimálně ke zdesetinásobení počtu.
Voda z řeky Gangy dle evropských norem není vhodná ke koupání a rozhodně není vhodná k denní hygieně a zásadně překračuje přísné limity pro pitnou vodu. Indická vláda už několikrát prováděla studie a pokoušela se navrhnout způsob řešení, jak vodu v Ganze vyčistit. Ale vzhledem k přelidnění, kanalizační síti ústící přímo do řeky a návykům obyvatel je „čistá“ Ganga pouhá utopie.